Nečekané události

15. května 2012 v 21:30 | Kristen |  Nováček v Bradavicích
Tak jsem se dokopala k tomu počítači a začínám psát první kapitolu!!! Mrkající Budu se hrozně snažit a musíte mě omluvit, když se mi to úplně nepovedemjsem přece jen začátečnice!! S vyplazeným jazykem Moc Vás prosím...please,bitte.....napište mi sem nějaký komentář,nevadí mi kritika....stačí dvě,jedno slůvko!!! Prosímm..... Vaše Kristen :*

Probudila jsem se.Oči jsem nechala zavřená a začala jsem přemýšlet.O všem co se v posledních dnech stalo,o tom jak se mi ze dne na den změnil život,který jsem milovala.Vnímala jsem okolí svého nového pokoje,ve kterém jsem si připadala úplně cizí.
Cítila jsem,že je v pokoji tma,bylo brzy ráno.Sobota.Máma bude asi ještě spát,asi by nebylo zrovna nejlepší ji zbudit.Včera si šla lehnout až pozdě v noci,pořád vybalovala.Já jsem měla dělat totéž,ale nějak jsem nenašla odvahu podívat se do těch krabic,které byli plné vzpomínek.Dobrých i zlých.Věděla jsem co mě čeká,až je otevřu.Plno zabalených a polorozbalených krabic.Kusy nábitku,které jsem ještě neměla rozmístěné po pokoji,fotky mých nejbližších,které už asi nikdy neuvidím.
Stýskalo se mi,po všech,ale nejvíc po jednom člověku.Táta.Bylo to tak dlouho,ale mě se zdálo jako by se to stalo včera.Pořád jsem to viděla před očima.Byl krásný letní den.Začínali prázdniny.Byla jsem ve svém pokoji a poslouchala muziku,po chvilce jsem zaslechla nějaké hlasy,které se hádaly.Máma a táta,pomyslela jsem si a šla jsem se podívat dolů co se děje.Táta měl na sobě svůj pracovní oděv.Dlouhý černý cestovní plášt s velkými kapsami.Věděla jsem,že v jedné z nich má hůlku.Zahlédl mě a usmál se na mě,takovým tím svým roštáckým úsměvem,kterým se mě snažil vždy uklidnit a dokázat mi,že on je táta a že ví co dělá.Vypadalo to,že na mámu to,ale nezabírá.Na sobě měla zástěru s puntíky,kterou dostala od babičky a tvářila se pěkně rozčíleně,ruce měla v bok a pohledem provrtávala tátu.Věděla jsem na co myslí a chápala jsem ji.Na jednu stranu jsem zase chápala tátu,je to přece jeho práce.Bála jsem se o něj,ale vždycky jsem se uklidnovala,že je přece velmi dobrý čaroděj,že se mu nemůže nic stát.Máma už to nevydržela a rozčílila se.,,Nebudu přece jen tak sedět doma a čekat až tě nějakej hnusnej Smrtijed zabije!!!Když půjdeš ty,půjdu taky!!"začala zvyšovat hlas.To už začal být naštvanej i táta ,,Nebudu se s tebou dohadovat,ty prostě zůstaneš doma s Beccou,až chceš nebo ne.Je to moc nebezpečné nechávat naší jedinouj dceru samotnou doma,když všude číhají ty hajzlové!!! Takhle naštaného jsem ho ještě neviděla,ale vypadalo to,že máma už se uklidnila.,,Tak fajn,máš pravdu,naše dcera je to nejduležitější.Slib mi ale že budeš opatrnej??!"zeptala se s obavami na hlase.,,Slibuju,zítra vyrazíme na rodinný piknik a pěkně si to užijem!Ted už ale musím jít,řád už na mě čeká."Rozloučil se s námi a za chvíli jsem slyšela jak se přemístil.A už se nikdy nevrátil.Ty Smrtijedi!!! Jak já je nenávidím!! Nebýt jich tak by tu táta ted byl s námi a my by jsme se nemuseli nikam stěhovat!!Den po té,co jsme ho viděli naposledy,se u nás doma stavil řád a řekl nám,že tátu zabil Smrtijed.Máma z toho byla úplně hotová,celé dny brečela a brečela.Já jsem si pořád říkala,že musím být statečná,kvůli ní.Že jí nepomůžu,když budu brečet a tak jsem nebrečela.Nebrečela jsem před ní,ale až pozdě v noci,když byla zavřená v ložnici a dělala,že spí,tak jsem se pořádně,ale potichu,aby mě neslyšela,vybrečela.Brečela jsem každý červencový den.Vůbec jsem nechodila ven,neměla jsem na nic náladu,kamkoli jsem šla vzpomněla jsem si na tátu.Máma na tom byla ale ještě hůř.V prvních dnech vůbec nevycházela z ložnici.Asi po týdnu začala chodit už do kuchyně,ale vždycky když tam byla,viděla jsem,že se jí lesknou oči.Všechno jí připomínalo tátu.Jak vždycky o prázdninách dělal k večeři špagety a celá kuchyn byla špinavá od omáčky a jak sedával ve svém křesle a četl si noviny.Moc jsme nemluvili,jenom jsem kolem sebe chodily jako těla bez duše.A nakonci července,už to máma u večeře nevydržela a promluvila tichým,unaveným,ale odhodlaným hlasem.,,Takhle už to dál nejde!! Nikomu tahle nepomůžeme.Táta by nechtěl abysme byli smutné a neužívali si prázdniny.A já to tady už nevydržím,všechno mi ho tady připomíná.Musíme změnit náš život,jinak se z toho zblázníme.A začneme tím,že se odstěhujeme."Podívala jsem se na ní,jestli si náhodou nedělá jen srandu,ale tvářila se naprosto vážně a myslím,že jsem v jejích očích po dlouhé době zahlédla záblesk naděje.,,Ale mamí,to nejde!! Nemůžem prostě našemu starýmu životu říct bye,bye a sbalit si kufry a vypadnout někam jinam! Tím se nic nevyřeší!!rozčílila jsem se ,protože jsem si uvědomila,že máma to myslí vážně.Mámu to,ale nijak nevyvedlo z míry a v klidu,ikdyž trochu zvýšeným hlasem pokračovala ,,Ale vyřeší!Když se přestěhujeme,tak budeme lépe snášet to,že už tu táta není a dřív se s tím smíříme,než takhle když nám ho všechno kamkoli jdem připomíná a navíc nás musím z něčeho živit "už jsem chtěla něco namítnout,ale máma pokračovala ,,Podívej se Bec já vím,že je to pro tebe těžký,ale spolu to zvládneme a musíš myslet na to ,že jsem ted už dlouho nepracovala,protože táta to nechtěl a tady už žádnou práci nenajdu a navíc tenhle dům je pro nás zbytečně velký,stačil by nám nějaký menší rodinný domeček.Už jsem to všechno zařídila.",,Ale mamí!",,Rebecco já chci pro tebe jen to nejlepší a myslím si,že v novém městě,práci a škole se nám bude žít snadněji.Už jsem všechno zařídila,našla jsem kupce na dům a dostala jsem za něj pěknou částku,za kterou jsem koupila menší rodinný domek v Londýně a zaplatila ti školu."Něvěřícně jsem na ní koukala a nevěděla jsem co mám na to říct.Co má taky člověk říct matce ,která mu během deseti minut přeorganizuje celý život.Nakonec jsem se vzpamatovala a začala jsem na ní chrlit otázku za otázkou.,,V Londýně? Na jakou školu?A jak nás budeš živit,když nemáš práci?"to už jsem začínala panikařit.,,Práci jsem si našla,budu pracovat v Gringottově bance,která je přímo v Londýně a dům jsem koupila v na kraji města Sheffield v malém rodinném domku s obývákem,kuchyní,koupelnou a dvěmi pokoji.Už jsem mluvila i s ředitelem školy.Budeš chodit do Školy čar a kouzel v Bradavicich do 7.ročníku.Ředitel byl hrozně sympatický,myslím,že se jmenoval nějak Brumbál,vysvětlila jsem mu naší situaci a on....."dál už jsem jí,ale nevnímala,nepřítomně jsem koukala z okna a nemohla jsem uvěřit tomu co se za poslední čtvrt hodinu stalo.Jak mi to máma mohla jen udělat? Přece mi nemůže,sakra ze dne na den změnit celý život....do Londýna,takovou dálku a ještě k tomu do nové školy,a co moji kamarádi....to nemůže být pravda...Máma si všimla,že jí nevnímám a podívala se na mě mateřským,starostlivým pohledem,v tu chvíli jsem to už nevydržela a z plna hrdla se rozbrečela.Máma se ze židle vedle mě sklonila a já jsem jí spadla do náruče a nechala se ukolébat jejími uklidnujícími slovy až jsem usnula...
Celé dny jsem se snažila mámu překecat a přemluvit jí,aby jsme se nikam nestěhovali,Ale vůbec jsem s ní nehnula.Ona si pořád mlela svou.Byla jsem úplně bezradná,nevěděla jsem co mám dělat a než jsem se na dála..blížila se půlka srpna,blížil se náš odjezd.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Nikoll Nikoll | 17. května 2012 v 14:48 | Reagovat

Paráda!:)těšim se n adalší díl!!!:);) :-D

2 Kikíí Kikíí | 18. května 2012 v 21:03 | Reagovat

moc krásný :-)

3 girls-fantasy girls-fantasy | 15. června 2012 v 12:38 | Reagovat

Děkujůů ;) :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama